Snaž se, i přes nepříznivé okolnosti, za vším, co budeš prožívat, vidět dotek Boží lásky. (Marek Dunda - Krokodýl aneb můžeš růst)

Už několik let vnímám to jak se Bůh o mě stará. Začalo to někdy na vysoké, kdy jsem při zkouškách často dostala otázky, které jsem uměla a když jsem je neuměla, tak alespoň pochopení docentů a profesorů, jen tak samosebou nebyli ani moji skvělí spolužáci, a tak se stalo, že jsem díky Bohu dostudovala. Našla si práci, poznala skvělé lidi.

V tom všem cítím velmi silně, že Bůh je se mnou.

Avšak kromě věcí "velikých" jsou tu i maličkosti, kterými se mi Bůh připomína:

Jeden den (už si nepamatuji ani co to bylo za den v týdnu, ale určitě byl pracovní) jsem jela do práce svojí obvyklou cestou. Po cestě stál jeden pán na zastávce a mávl na mě, tak jsem si říkala, proč mával. Zkontrolovala jsem světla, ta svítila. Tak mi to v hlavě šrotovalo, až mi došlo, že asi nestihnul autobus a chtěl vzít. V tu chvíli mě to dost štvalo, protože bych mu ráda pomohla, i když mám strach brát stopaře, když jedu sama. Říkala jsem si, že bych to otočila a vzala ho, ale už jsem byla dost daleko, tak jsem se za něj alespoň pomodlila, aby mu někdo zastavil. Čas ubíhal...

Bylo pondělí. Takové to klasické ráno, kdy si v posteli říkám, že se mi nechce vstávat, pak vstanu usměju se na sebe v zrcadle a těším se co mě ten den čeká. Do práce jsem samozřejmě (jako vždy poslední dobou) vyjela až těsně před 7, kdy už začíná být docela provoz. Ten den byl opravdu krásný, konečně zase po pošmourné zimě vysvitlo sluníčko a já se usmívala po cestě a modlila se růženec - jak už to mám ve zvyku :) V tom jsem projížděla městečkem, kde na mě mával ten pán a tak jsem si na něj vzpomněla a na ten pocit jaký jsem měla a říkala jsem si, že bych ráda někoho vzala a pomohla mu. Ale samozřejmě jsem nikoho nepotkala. Každé pondělí v 18 hodin chodím na angličtinu a tak vím, že když mi cesta trvá asi hodinu, že musím vyjet před 17 hodinou nejlépe však už v 16:30. V práci jsem se ale jaksi zdržela a do garáže pro auto jsem vyrazila až někdy kolem 16:45. Nasedla jsem do auta a říkala si, že to bude jen taktak. Vyjela jsem, ale něco bylo špatně. Ano měla jsem úplně prázdný kolo. Říkala jsem si, že to je teda "bezvadný", když se zdržím a spěchám. Zavolala jsem si tedy přítele na telefónu (kolegu), jestli by mi nepomohl. Kolo mi vyměnil a já kolem 17:20 vyrazila domů s tím, že už to stejně nestihnu. Po cestě jsem se samozřejmě ještě musela někde stavit na záchod, čímž jsem se ještě zdržela :D Snažila jsem se to brát pozitivně, když to není nic horšího, tak co ne?! (A teď příjde ta pointa, proč to vlastně všechno vyprávím.) Po cestě jsem potkala paní co stopovala na zastávce a kvůli těm divným pocitům a všemu co se stalo jsem úplně automaticky zastavila. Naštěstí to byla moc milá paní a já to přežila i ona :D. Nedovezla jsem ji sice až tam kam měla namířeno, ale beru to jako Boží dar, protože mě to uklidnilo a potěšilo a opět jsem se přesvědčila, že se rozčilujeme nad spoustou zbytečností a řešíme věci malicherné. Do angličtiny jsem došla s půlhodinovým zpožděním, ale s dobrým pocitem a s velkým úsměvem.

Můžete si teď myslet, že se tady chválím, že jsem nějaký blázínek, že je to blbost, nebo vlastně i cokoliv jiného. Já však vidím, jak Bůh je se mnou a snaží se mi dát najevo, že chce abych byla i já a že ikdyž mám občas nějaké pochybnosti, vnitřní neklid a jakousi vnitřní "nevíru", tak on na nás čeká a když prosíme dostaneme. Často ne tak jak bychom si přáli, ale určitě tak jak je to pro nás nejlepší...

Často mi přijde na mysl, že se máme až moc dobře a přemýšlím, co nás čeká. Ať už nás čeká cokoliv, prosím Boha, aby mi/nám dal sílu vše ustát, ustát s vírou v Něho a s láskou mezi námi.